Myslivecké sdružení Vysoká Libeň

MS „Višňovec“ Vysoká Libeň vzniklo krátce po druhé světové válce a funguje zhruba od roku 1955. Jeho členové, kterých má v současnosti 27, se od samého počátku jeho vzniku vždy snažili ctít myslivecké rituály a tradice.   

   S Hrdostí musím konstatovat, že se v poslední době k některým tradicím, jako je např: slavnostní pasování, lovecké troubení a odpovídající reprezentativní oblečení na společných akcích s úspěchem vracíme. Dále musím říci, že naše MS úzce spolupracuje s místní základní školou v Mělnickém Vtelně. Pro její žáky pořádá přednášky o myslivosti, přírodě a ekologii. Dětmi velmi oblíbené jsou také letní, několikadenní pobyty přímo v lokalitě našeho MS, kde se děti učí žít v souladu s přírodou a pro zpestření řeší různě obtížné úkoly a zadání, jejichž vyhodnocením vrcholí poslední den v přírodě. Již samozřejmostí se staly kulturní akce, jako je „poslední leč“ a  Myslivecký ples.Tyto akce jsou vždy hojně navštěvovány místními lidmi a těší se dobré pověsti nejen u „zelených přátel“. Nedílnou součástí myslivcových povinností je také přikrmování zvěře v zimním období, kladení vakcín proti vzteklině, předkládání medikovaného krmiva zvěři,příprav krmiva v letním období, sázení stromků,atd... MS „Višňovec“ obhospodařuje 1048ha. Naše honitba se skládá z větší část z polních ploch, jen asi 1/3 jsou lesy, a to smíšené.  

   Půjdete-li se po našem „revíru“ projít a budete-li mít trochu štěstí, uvidíte zvěř srnčí, dančí, černou, zajíce a další spoustu zástupců, jak zvěře srstnaté, tak pernaté. Dále si můžete prohlédnout zástupce rostlinné říše jak z bylinného patra, tak keřového a stromového.

 

VZTAH KE KULTUŘE

 

   Už od pradávna byla myslivost (a předtím lov) vděčným námětem pro uměleckou tvorbu. Díky myslivosti vzniklo mnoho tradic a obyčejů, které jsou v mysliveckých spolcích udržovány dodnes. Postava myslivce se objevovala v různých pohádkách, např. postava čerta bývá často zobrazována v mysliveckém stejnokroji. S myslivostí byl také spojen vznik různých hudebních děl, která tvoří nedílnou součást mysliveckých ceremonií.

   Kromě lidové tvorby myslivost poskytovala a dodnes poskytuje suroviny pro výrobu mnoha předmětů. Příklady můžeme vidět například v masném průmyslu, konzervárenství, kožešnictví, kloboučnictví, koželužství, obuvnictví, rukavičkářství, brašnářství, oděvnictví, řezbářství, výrova střelných zbraní, výroba střeliva, lovecké výstroje, doplňkových předmětů (např. vábniček na zvěř) klenotů, apod.

MYSLIVECKÁ ETIKA

   K myslivosti patří v první řadě mimořádná míra etiky. Ten, kdo rozhoduje o životě a smrti jiné bytosti, musí být k tomu morálně připraven a to zvláště dnes, kdy myslivec nechová zvěř proto, aby ji usmrcoval pro obživu, ale usmrcoval jen jedince churavé, slabé, do chovu nevhodné a nad kmenové stavy přespočetné proto, aby zachoval celek přírody. Musí tedy o životě zvěře a o přírodě vůbec vědět mnoho, aby své rozhodnutí obhájil před sebou samým i svými druhy. Rytířsky musí vidět ve zvěři nikoliv jen živý terč, ale partnera s právem na rovnost šancí. Z toho důvodu není možno pokládat myslivost za druh sportu. Společné rysy myslivosti a sportu spočívají v tom, že jde o činnost dobrovolnou, sloužící k osvěžení a rekreaci a prováděnou – jako u většiny sportů – na čerstvém vzduchu, při níž se otužuje tělo a posiluje i duch. Myslivost má však hlubší smysl, je to široký pojem, zahrnující i složku hospodářskou, lov popřípadě střelba je pouze jednou z jejich stránek. Střelectví jako takové je ovšem druhem sportu. Při střeleckém sportu je cílový objekt lhostejný, střelba je účelem. V myslivosti hraje při střelbě na lovu cílový objekt rozhodující úlohu, pro myslivce je též předmětem ochrany, péče a uváženého výběru. Střelba je zde pouze prostředkem.
    I když to žádný zákon nezakazuje, v duchu myslivecké etiky myslivec například nevystřelí na panáčkujícího zajíce, nebo na bažanta, pokud neletí. Musí-li odstřelit slabou srnu se špatně vyvinutým srnčetem, střílí nejprve mládě, které by bez matky s jistotou uhynulo. A to je pouhý zlomek modelových situací, kde záleží na myslivecké etice. Právě tedy tato patří na první místo do souboru mysliveckých zvyků a tradic. A jest si jen přáti, aby myslivci naplnili skutky parolu, kterou myslivecký spisovatel František Vodička deklaroval v roce 1948 ve své knize “Zvěř a myslivost ve světle věků”: Kdo je dobrým myslivcem, je i dobrým člověkem. Myslivecké zvyky bychom mohli definovat jako soubor loveckých ceremoniálů a jiných mysliveckých obřadů a dalších norem jednání myslivců předávaných tradicí, dají morálně výchovný a praktický význam. Některé jsou zakotveny v nařízeních a směrnicích, další jsou tradovány v písemnictví nebo přejímány při výkonu myslivecké praxe. Řada mysliveckých zvyků vznikla v dávnější minulosti, jiné jsou novější. Celou tuto rozsáhlou oblast bychom si mohli rozdělit na několik okruhů. Jsou to: myslivecká etika, o které jsme se již zmínili; Myslivecké zvyky v užším slova smyslu; myslivecké dovednosti; myslivecké tradice.
Věnujme nyní pozornost mysliveckým zvykům v užším slova smyslu.

 

 MYSLIVECKÁ MLUVA

   Myslivci používají v mysliveckém provozu odbornou, profesní mysliveckou mluvu. Výstižnými termíny jsou pojmenovány různé části těla různých druhů zvěře, rozlišeno pohlaví a stáří, popsány životní projevy. Své názvy má myslivecká výzbroj a výstroj, potřeby k lovu, k chovu a další nejrůznější zařízení, způsoby lovu, rozmanitá činnost spojená s chovem a péčí o zvěř, lovecká kynologie, atd. Zvláštní česká mluva myslivců se začala objevovat již ve středověku a zásluhou řady mysliveckých literátů se zachovala dodnes. Přesto, že je tedy velmi stará, je přece živá a přizpůsobuje se měnícím se poměrům v myslivosti. Výrazy a pojmy myslivecké mluvy mají oficiální charakter a je povinností každého myslivce, aby tuto mluvu ovládal a stále se v ní zdokonaloval. Ostatně používat ji jako povinnost uložilo ministerstvo zemědělství výnosem z 22. října 1946 (čj. 122585/4640-VI/6/46), který je platný dodnes, a v roce 1988 vyšla dokonce jako oborová norma č. 48 00 16, Myslivost – názvy a definice.

MYSLIVECKÉ ODÍVÁNÍ

  Zelená barva, některé odstíny hnědé či šedé, se staly u myslivců a lesníků barvami stavovskými, staly se barvami mysliveckého odívání. Používání mysliveckého oděvu při lovech, honech a při nejrůznějších mysliveckých akcích se u nás již stalo samozřejmostí. V roce 1999 dokonce doporučila Českomoravská myslivecká jednota svým členům typizovaný stejnokroj. Bohužel však se začíná objevovat i nešvar, který nutno odsoudit, a to je nošení různých polovojenských takzvaných maskáčů. To je pro českou myslivost něco zcela cizího. – Pokrývkou hlavy je nejčastěji myslivecký klobouk. Na levou stranu za stuhu se zapichují paletky, sojčí pírka, kačírky a takzvané stavovské úlomky. Štětka, která se upevňuje v toulci poněkud dozadu, by měla být vlastní trofejí získanou myslivcem. Vpravo se zasunuje lovecký úlomek. Přemíra různých odznaků na klobouku přestává být ozdobou, ale spíše svědčí o pochybném vkusu nositele. S tímto nešvarem se bohužel dodnes setkáváme dosti často.

TROUBENÍ PŘI LOVECH A HONECH

  Vynecháme-li dnes historickou kuriozitu pokřiků, kterými se lovci při honech dorozumívali a pohybu zvěře (tak například TAJI se volalo při spatření jelena, WALLO při spatření divočáků, TIRO u pernaté zvěře), pak hlavním signálním prostředkem byl a dodnes zůstal roh. Míním tím troubení při lovech, honech, ale i v současnosti při jiných mysliveckých akcích. Do středověku to byl skutečný zvířecí roh, nejednou bohatě zdobený řezbou, od baroka vystřídaný rohem plechovým, z něhož se vyvinulo několik hudebních nástrojů. Menší borlice se užívá k troubení signálů, povelů, hlaholů dodnes, větší lesnice se stala nástrojem slavnostních fanfár, konečně lesní roh opatřený strojivem s rozvojem náročně inscenovaných loveckých slavností barokní šlechty přispěl ke vzniku tehdy nové hudební kategorie – lovecké hudby, později komponované i pro další hudební nástroje. Postupem času ji komponisté pozvedli na úroveň autonomních skladeb, zcela nezávislých na původních podnětech. Vrátíme-li se k vlastnímu troubení při lovech a honech, pak vězme, že se podstatně zlepšuje organizace a bezpečnost, působí se na mysliveckou etiku, dodržuje se praktický a estetický odkaz našich mysliveckých předchůdců.

 VÝLOŽ, VÝŘAD

   Při vlastních lovech a honech se dodržuje řada mysliveckých zvyků. Každá leč je ukončena výloží, každý společný hon výřadem. Na chvojím pokrytém místě se vyloží veškerá ulovená zvěř, která se seřadí dle jistých pravidel, přítomni jsou povinně všichni účastníci lovu a dle pevně stanoveného ceremoniálu se koná rozloučení zvěře s rodnou honitbou.


ÚLOMKY

  Úlomky, ulomené větvičky jehličnaté či listnaté dřeviny, symbolizují spojení myslivce s přírodou. Je jich několik druhů a používají se při různých příležitostech. Nejčastěji se používá tak zvaný třívýhonkový úlomek, to jest koncové rozvětvení větvičky o třech výhoncích. Jeden takový úlomek vsune lovec trofejové zvěři do svíráku – u srstnaté zvěře, do klovce – u pernaté zvěře. Jde o symbolický poslední hryz či poslední zob rodné honitby. Existuje přesný výčet zvěře, u které se jí vzdává takto poslední pocta, v naprosté většině je to zvěř, spárkatá. Dravé zvěři se tento úlomek nedává. Druhý třívýhonkový úlomek si úspěšný lovec vetkne za klobouk na znamení úspěšného lovu. Další druhy úlomků - jednovýhonkový a pětivýhonkový – se používají dnes již zřídka.

 ZÁLOMKY

   Od úlomků nutno odlišovat zálomky. Jejich používáním se lovci dorozumívali jako němou mysliveckou mluvou již v dávných dobách. Nezasvěcení těmto znamením nerozuměli. Zálomky jsou rovněž větvičky uříznuté, ulomené, někdy pouze nalomené či zalomené, kterými značíme určitá místa jako například stanoviště lovce, nástřel, tedy místo, kde stála zvěř v okamžiku výstřelu, upozorňující na nějaké zařízení, něco přikazují či zakazují. Větvičky bývají různé velikosti, rozličně upravené, vše to se řídí stanovenými pravidly.

    Při osamělých lovech se setkáme se dvěma mysliveckými zvyky či pojmy. Názvem “lovecké právo” se rozumí jedlé vnitřnosti spárkaté zvěře neboli drob. Patří tomu, kdo ulovenou zvěř vyvrhl, tedy střelci nebo průvodci. Poslední poctou ulovené zvěři je “stráž u zhaslého kusu”. Jde o chvíli pozdržení se u střelené zvěře a zamyšlení, o okamžiky splynutí s přírodou, kdy lovec znovu v duchu prožívá úspěšný lov. Tento zvyk má kromě morálního i praktický význam, kus může totiž vychladnout. Na ulovenou zvěř při fotografování nesedáme, ani na ni neklademe nohu. Při společných lovech platí zásada “první kule, poslední brok”. Střílelo-li například na divoké prase více lovců, je kus přiřčen tomu lovci, jehož zásah zvěř smrtelně zranil, byť se i kus nesložil v ohni a musel být proveden dosled. Tato rána se považuje za “první kuli”. Nemusí být první v pořadí, jestliže zvěř byla předchozími zásahy jen poraněna. Další případné zásahy – po “první kuli” – mohou být jen rány dostřelné. “Poslední brok” při honech na drobnou zvěř znamená, že úlovcem složené zvěře je poslední střelec, který na kus střílel a po jehož ráně se kus složil, zhasl. Nečítá se ovšem takzvané “střílení do hrobu” na zvěř již zhasínající. Po ukončení honu tedy společného lovu na drobnou zvěř se může pořádat poslední leč. Jde o přátelskou schůzku všech účastníků honu spojenou s pohoštěním. I v jejím průběhu se dodržují některé myslivecké zvyky.
Jak známo, myslivci připíjejí na zdar lovu a myslivosti levou rukou. Důvod tohoto zvyku není dosud objasněn, pravděpodobně pochází z barokní doby, kdy byla zaváděna řada dalších loveckých ceremoniálů. Při štvanici, nebo parforsním honu drželi v pravicích jezdci na koních otěže, psovodi vodítka smečky psů, přípitek se pak musel přizpůsobit, číše se držela levicí. Ostatně levá strana těla, kde je umístěno srdce, byla vždy považována za významnější, čestnější. Na poslední leči zazní myslivecké písně, nechybí myslivecký humor a myslivecká latina. Sklon k obohacování a romantizaci zážitku není nikde tak zakořeněn a vyjádřen jako v nejstarším zaměstnání člověka, v lovectví. Myslivecká latina je slovní či výtvarné zobrazení lovu, lovce, zvěře, která více méně neodpovídá skutečnosti, ale na první pohled se nejeví jako nepravděpodobné. Nesmí tradovat pověrečné představy, zakrývat vlastní chyby, sloužit vychloubačství. Myslivecká latina nemá mít jiný účel, než potěšit, pobavit, udělat jiným radost. Má být proto výtvorem z pravdy a snu, z reality a poezie.
Někdy se při poslední leči koná též “myslivecký soud”. Trestá žertovným způsobem účastníky honu, kteří se dopustili přestupků proti mysliveckým zvykům. K mysliveckým zvykům v užším slova smyslu čítáme ještě “přijímání mezi myslivce” a “pasování na lovce”.

PŘIJÍMÁNÍ MEZI MYSLIVCE

      Přijímání mezi myslivce je myslivecký zvyk, obdoba bývalého “vyzbrojení” či “ozbranění”, nebo “přijetí v počet myslivců”, prováděné ještě v 19. století. Nutno si uvědomit, že je nesprávné používat názvu “pasovat na myslivce”, to jest z úplného nováčka, absolventa myslivecké zkoušky “udělat myslivce”. Opravdový myslivec se z něho stane až v průběhu mnoha let praxe. Zásadně proto používejme termínu “přijímání mezi myslivce”. Tento slavnostní ceremoniál se provádí ustáleným způsobem, používá se při něm lovecký tesák a průpovídka například:
“První úder k připomínce mysliveckých mravů platí, vždy a všude musíš je i nadál zachovati!

Druhý dávám k poctě české myslivosti, Chraň ji vždycky s pevnou bedlivostí!
Třetí vedu jménem mysliveckých druhů, >S přáním – Myslivosti zdar – buď vítán v našem kruhu!”

PASOVÁNÍ NA LOVCE

      Přijímání mezi myslivce lze samozřejmě provést jen jednou v životě, ceremoniál “pasování na lovce” možno ovšem provádět opakovaně.
Při tomto mysliveckém zvyku jde o obdobu v minulosti prováděného “přijímání do řad myslivců – jelenářů”. Dnes se tento obřad provádí po ulovení některého druhu trofejové zvěře, vždy po ulovení prvního kusu dotyčné zvěře. Ceremoniál je obdobný s patřičnými pasovacími průpovídkami. Je nedůstojné, bylo-li prováděno “pasování na lovce”, tak, že střelec si musel lehnout přes ulovený kus a obdržel tři údery hlavněmi, nebo holí na “sedací část těla”. V naší dnešní myslivosti nemá tento nešvar místa.

MYSLIVECKÉ DOVEDNOSTI

    To byl okruh, který jsme nazvali myslivecké zvyky v užším slova smyslu. Věnujeme nyní jen krátkou pozornost oblasti, kterou jsme pojmenovali myslivecké dovednosti. Zařadili jsme sem bezpečnost při zacházení se zbraní, usmrcování ulovené poraněné zvěře, vyvrhování a rozrušení úlovku, trofeje a jejich úpravu. Tyto postupy a úkony ovšem k mysliveckým zvykům nepatří, lze je zařadit do disciplíny lovectví, nebo lovecké střelectví. Tak například, každý myslivec musí patřičně ošetřit, to znamená, že má umět zvěř vyvrhnout a rozrušit, rozporcovat. Tím, ale nedodržuje žádný myslivecký zvyk, pouze jedná obratně. Lov je nejstarší dochované řemeslo a správné provádění vývrhu dokazuje řemeslnou zručnost. Kdo neobratně vyvrhuje, ohrnuje si rukávy a potřísní se barvou, nejedná proti mysliveckému zvyku, prokazuje jen svoji “neumělost”.

 

 PRÁCE S DĚTMI

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Česky English

Vyhledat v textu

22. 10. Sabina

Zítra: Teodor

 


horin_mapkacr.gif

Kalendář akcí

Po Út St Čt So Ne
25 26 27 28 29 30 1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31 1 2 3 4 5

Návštěvnost stránek

189983